Zabití Dylanna Roofa. Minulé úterý oznámila ministryně spravedlnosti Loretta Lynchová, že se zasadí za trest smrti pro Dylanna Roofa.
Není tomu ani rok, co Roof vkročil do kostela Africké metodistické episkopální církve a zavraždil devět Afroameričanů, zatímco se modlili. Roof svůj teroristický čin odůvodnil strašidelně povědomým jazykem: „Znásilňujete nám ženy a roztahujete se v naší zemi.“ Rodiny obětí se však k úžasu a uznání celé společnosti nad Roofem slitovaly. Prezident vzdal rodinám hold za „čin, který je nepředstavitelný, ale ilustruje dobro amerického lidu“. Proto je skutečně zvláštní vidět tutéž vládu a tytéž dobré lidi, kteří tehdy ocenili shovívavost k Roofovi, odsouhlasit zabíjení.
O dějepisu kvalifikovaně a s rozmyslem? - Dějepis v 21. století. Jaroslav Pinkas, lektor oddělení vzdělávání, Ústav pro studium totalitních režimů, 10. 12. 2015 Na konci listopadu poskytl uznávaný historik Petr Čornej rozhovor o výuce dějepisu, učebnicích, které se ve výuce používají, a české národní paměti.
Profesor Čornej spoluzakládal Katedru dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK a napsal celou řadu učebnic, učitelskou veřejností oceňovaných. Byl jsem proto zvědav, s jakými názory v třeskutém podzimu 2015, ve kterém zuří migrační krize a objevují se velmi nekonvenční kontexty výročních oslav listopadové revoluce, přišel. V rozhovoru se vyjádřil k několika tematickým okruhům: jak se učí dějepis, jaké jsou indikátory kvality výuky, jak by výuka měla vypadat a jak nikoli, jaký je podíl soudobých dějin ve výuce, jak vypadají učebnice dějepisu a jaká je historická zkušenost Čechů s islámem (s jinými titulky na Je potěšitelné, že se výuka dějepisu stává předmětem celospolečenské reflexe.
Primary vs. Secondary Sources. Ohlušující ticho obezřetných elit. Již několik měsíců probíhající debata o uprchlické krizi vyvolala silnou mediální odezvu ze všech politických směrů.
Zarážející je však ohlušující ticho nejen kulturních, ale též akademických elit. Na chybějící hlas muzikantů, herců či spisovatelů bylo již upozorněno. Pomineme-li známé harcovníky mediálních přestřelek na levici i na pravici, účastní se demonstrací a názorové výměny rovněž poměrně omezené množství intelektuálů. Zvlášť v liberálním táboře se jedná hlavně o mladší generaci složenou ze studentů, doktorandů a asistentů z akademických pracovišť.
Emancipace v plurálu. Současné postmarxistické myšlení je v zásadě založeno na třech fundamentálních textech – Impériu (2000) Antonia Negriho a Michaela Hardta, Bytí a události (1988) Alaina Badioua a knize Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové, která nese název Hegemonie a socialistická strategie (1985).
Není samozřejmě náhodou, že všechny zmíněné „bible postmarxismu“ můžeme zařadit do žánru sociální ontologie (jakkoliv teoretický záběr zmíněných děl je širší). Snaží se postihnout sociopolitickou sféru na fundamentální úrovni – tedy vynalézt základní rastr, kterým pohlížet na sociální a politické jevy – a vyvodit ze svých zjištění závěry pro levicovou politiku současnosti. Oliver Stone a boření amerického mýtu. Loňská návštěva režiséra Olivera Stonea v Česku vyvolala v jistých kruzích paniku.
Jak už tomu tak bývá, mnozí čeští novináři nejsou zvyklí na opačné názory, a když je slyší, chtějí ukázat, kdo je tady pánem – především tím, že nálepkují, vytrhávají výroky z kontextu a hystericky kolem sebe pokřikují. Stoneovy názory vzbudily pohoršení: režisér údajně „školil“ a „agitoval“. Za trest by prý měl být poslán na prohlídku lágrů v Jáchymově. Co tehdy Stone tak strašného udělal?
Státy a vlády. Státy a vlády. iDNES.cz - blogy čtenářů iDNES.cz. Architektura. Migrace. Žena v historii. Břímě bílého muže. Válka. Ideje a ideály. Každodennost. Oral history. Milujte své nepřátele – DVD o Přemyslu Pittrovi – vhodná pomůcka k výuce poválečných dějin v Československu. Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze – Dejvicích vydal ve spolupráci s asociací Film&Sociologie DVD s filmovým dokumentem Tomáše Škrdlanta o Přemyslu Pittrovi příznačně nazvaným „Milujte své nepřátele“.
Záměrem vydavatele je seznámit širší veřejnost včetně učitelů ve školách s pozoruhodnou osobností Přemysla Pittra, která je svým významem srovnatelná s Nicholasem Wintonem a Oskarem Schindlerem. V dokumentu se divák seznámí prostřednictvím současných autentických výpovědí s příběhy židovských i německých dětí, které se po 2. světové válce v roce 1945 dostaly do péče dětských ozdravoven zřízených Přemyslem Pittrem a jeho spolupracovníky na zámcích ve Štiříně, Kamenici, Olešovicích a Lojovicích. Pittrovi se podařilo shromáždit více než 800 dětí z Terezína a ze sběrných táborů pro sudetské Němce v Praze. Tím jim zachránil život. Jiří Karen: Člověk v tísni ideologie. Na letošní 39.
Letní filmové škole v Uherském Hradišti mne po vstupu do kina Hvězda zaujal, kromě masivních poutačů na greenwashingovou „energii českého filmu“ sponzorského RWE, rudý štos brožurek „O komunistických časech.“ Odložil jsem volně distribuovaný Respekt hájící správné rozhodnutí Sněmovny odmítnout předčasné volby (protože by se jednalo o podlehnutí demokracie putinskému Zemanovi) a s očekáváním argumentace politickými procesy otevřel čtvercový svazek s na obálce vyřezaným srpem a kladivem. „Před třiašedesáti lety, 27. června 1950, zavraždili představitelé Komunistické strany Československa Miladu Horákovou,“ vybafne na mě první řádek. Paměť českého levičáka. Kniha Paměť české levice, neboli paměti historika Miloše Hájka, je naprosto unikátním svědectvím o životě, který byl plný zvratů, bytí v ilegalitě a konspirace a který vždy určovala především politická angažovanost.
Proto se i autorovo vzpomínání nese čistě v politickém duchu a život ryze osobní zůstává zamlčen, ať již z důvodu jisté nepatřičnosti, jíž by mohly působit intimní reálie v psaní o velkých dějinách, nebo prostě proto, že by stylově nezapadaly do knihy, kterou charakterizuje hlavně uměřenost. Ta se projevuje jak ve výběru skutečně podstatných okamžiků autorova života, tak v až asketickém přístupu k jazyku. Hledání zrnka pravdy. Novinář Stanislav Budín, známý pamětníkům především jako redaktor poválečné Kulturní politiky a šéfredaktor týdeníku Reportér v roce 1968, se narodil na počátku 20. století v ukrajinském Kamenci Podolském v početné židovské rodině jako Bencion Bať.
Jeho prvotní myšlenkové formování ovlivnila četba Friedricha Nietzscheho stejně jako politický ruch ukrajinského maloměsta. Po rozporuplných pocitech z říjnové revoluce (sic!) A sovětské anexi Ukrajiny odchází do Polska a roku 1923 spolu se svou celoživotní družkou Hanou zakotvuje v Praze. V tavicím kotli studentského prostředí se záhy jazykově a kulturně adaptuje. Svoji politickou orientaci i životní směřování stvrzuje vstupem do Komunistické strany Československa a působením v různých stranických tiskovinách, mj. jako šéfredaktor v Rudém právu. Navzdory svým osudným omylům. Vzpomínky Eduarda Goldstückera vyšly ve dvou svazcích.
První zahrnuje léta dětství na Slovensku a posléze na filosofické fakultě v Praze (1913–1945). Doslov k této knize (vyšla roku 2003) napsala Lenka Reinerová a zakončila ho slovy: „Eduard Goldstücker byl člověk, který (…) na pozadí převratné doby a navzdory jí a svým osudným omylům se vždy a všude zastával lidských práv.“ Teď vyšel druhý svazek (1945–1968), a kdyby měl mít opět doslov, nebylo by lepšího zakončení, než jaké kdysi použila L. Reinerová. Jan Burian » Jak mě vzali do SSM. Aneb Přichází čas obrátit opět kabát Když teď komunisti vyhráli komunální volby, vracejí se po třiadvaceti letech do funkcí a budeme mít nejspíš i nějakého bývalého komunistu ve funkci prezidenta, mohlo by být zase výhodné se k nim přihlásit.
Víte, jak to v posledních dvou desetiletích chodilo – spousta lidí své staré kolaborace s předlistopadovým režimem tajila nebo pro jistotu zapomněli, jak to tehdy vlastně vůbec bylo. "Dějiny komunismu se týkají nás všech," říká Michal Pullmann — Osobnosti na ČT24. Desatero vzpomínek Šabatových studentek z padesátých let. Česká wikipedie ve své, bohužel časté, antikomunistické či obecně antilevicové předsudečnosti o Jaroslavu Šabatovi uvádí nesmyslný údaj, podle nějž patřil v padesátých letech ke stalinskému křídlu KSČ. To vyvrací řada zdrojů, ale zvlášť půvabným jsou širší veřejnosti prozatím neznámé vzpomínky Šabatových studentek z padesátých let, které od nich dostal jako dárek k šedesátým narozeninám v roce 1987. Šabata učil předměty s hrůzu vyvolávajícími názvy: Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků), Základy marxismu-leninismu, Dějiny KSSS a KSČ, Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Z jednadvaceti odpovědí jeho studentek v anonymní anketě jsem vybral následujících deset fragmentů: První:Která je Tvá nejvýraznější vzpomínka na J.
Š.? Poslední slovo Jaroslava Šabaty před soudem v roce 1979. Pane předsedo, každý stát musí chránit své orgány, jak řekl pan prokurátor; každý stát musí ale také chránit své občany. Je-li občan donucován k poslušnosti hrubými prostředky nebo dokonce násilím, musí se bránit. Lukáš Jelínek: Mazej do kouta, levice jedna! Poslední číslo týdeníku Respekt přineslo obsáhlý text věnovaný Jaroslavu Šabatovi. Text vlídný, evidentně dobře myšlený, čtivý. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že pojednával o těžko srozumitelném „osmašedesátníkovi“, který celý svůj život odčiňoval mladické selhání. Co ze sociální demokracie je stále živoucí a co je již minulostí? Tato myšlenková inkoherence je známá už dlouho. Pře sto lety položil německý sociolog Werner Sombart slavnou otázku: Proč v Americe není socialismus? Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí.
Některé se týkají samotné velikosti země, jejíž imperiální měřítko komplikuje organizaci a podporu sdílených cílů. Svou roli samozřejmě hrají i kulturní faktory, mezi které patří typicky americká nedůvěra k centrální vládě. Ostatně, není pouhou náhodou, že se sociální demokracie a sociální stát nejlépe osvědčily v malých a homogenních zemích, které nemají tak velké problémy s vzájemnou nedůvěrou a podezíravostí. Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje.
Vít Strobach: Historiografie a zkoumání sociálních nerovností. T. G. Masaryk. Inteligence a kapitalismus I. Inteligence a kapitalismus II. Inteligence a kapitalismus III. Pěna dní.