Senses of Cinema. Luboš Ptáček - Ve víru existence – Idiot Akiry Kurosawy. Aluze 3/2010 - Studie 07_studie_ptacek.pdf Kurosawovy filmové adaptace Filmové adaptace z literatury a divadla natáčel Kurosawa po celou svoji kariéru, v jeho filmografii zabírají adaptace 19 snímků z celkového počtu 31 autorských filmů.
Režisérův zájem se soustřeďoval především na tři oblasti: domácí japonskou tvorbu, světovou klasiku a světovou detektivku. Samotná japonská literatura a drama zahrnovaly široké spektrum: od angažovaných her a románů řešících aktuální problémy doby až po japonskou klasiku z hluboké historie. Tichý duel (1949) vznikl podle stejnojmenné poválečné divadelní hry Kazua Kikuty a ukazuje morální a metafyzický rozměr válečné viny. Ke klasické ruské literatuře obrátil Kurosawa pozornost dvakrát. Dva filmy ze současného Japonska Žít! Deep focus in Welles' Citizen Kane (1941) Hloubka pole. O hloubce pole se mluví v podstatě ve dvou smyslech: užším technickém, kdy znamená hloubku ostrosti (tj. vzdálenost mezi minimální a maximální vzdáleností od kamery, v rámci níž je obraz ostrý), a širším stylistickém, kdy odkazuje k nějak signifikantní práci s hloubkou prostoru v záběru.
Na dalších řádcích nás bude zajímat obzvláště tento druhý význam. Hloubka pole se objevuje jako stylistický a dramatizující prostředek v takových záběrech, kde se děje či ukazuje něco významného zároveň ve dvou nebo více prostorových plánech – na rozdíl od "mělkých" záběrů, v nichž je naše pozornost poutána pouze k jedné "vrstvě" prostoru (viz např. často užívaný typ záběru s akcí v popředí a bezvýznamným, rozostřeným pozadím). Filmov triky. Zadní projekce je další způsob, jak spojit dva oddělené obrazy.
Herecká akce v reálné dekoraci probíhá před průsvitnou rozptylnou promítací plochou, na kterou je z druhé strany promítán předem nasnímaný statický nebo pohyblivý obraz. Zadní projekce umožňuje natáčet přímo v ateliéru scény na moři, ve vzduchu, jízdy v jakémkoli pohybujícím se prostředku nebo scény dvojníků, kde jedna postava může překrývat druhou. Jakékoli riskantní záběry (letecké souboje, skoky a pády) nebo scény, které by jinak šly natočit jen velmi složitě (záběry pod vodou, na Měsíci, v autě které padá z útesu) lze takto nasnímat s naprostou bezpečností. Fotogenie. Pojem "fotogenie" se začal používat v polovině 19. století v souvislosti s fotografií a označoval nejprve objekt vytvořený světlem na fotografickou desku, později se jeho význam posunul od technických k estetickým souvislostem: fotogenie označovala určitou kvalitu toho, co bylo vytvořeno světlem.
Jako fotogenický je popisován takový objekt (nejčastěji jím je tvář),/1 který na fotografii vyjevuje nové kvality./2 Pojetí expresivních schopností fotografie a toho, jak je možné dosáhnout fotogenie, se pohybovalo mezi dvěma póly. První z nich, který převládal od desátých do osmdesátých let dvacátého století, chápal umění fotografie jako umění mizanscény; jako umění, které zhodnocuje reálné skrze pečlivé rámování a svícení. Tajemství filmové řeči: Zvuk » Kukatko.cz. Tajemství filmové řeči Moc filmového zvuku Zvuk je nenápadným prostředkem, ale dokáže zvýraznit obraz tak mocně, že si mozek na plátně představí něco, co ve skutečnosti vůbec neproběhlo.
Mnoho filmových dějů je vytvořeno pomocí zvuku, jako například facky, výbuchy, telefonní hovory, autonehody, různé druhy vrzání a skřípání, bouře, vítr, zvířata, hmyz, vnitřní hlasy…Člověk věří nejen tomu, co vidí na vlastní oči, ale i tomu, co slyší, a pokud slyšitelný děj není vidět, mozek si ho domyslí tak skutečně, jak moc skutečný zvuk je. Cesta ke zvukovému filmu byla složitější, než si dnes dokážeme představit. Stejně jako barva, i zvuk musel bojovat o své místo ve filmu. I předtím film doprovázela hudba, a to buď živá, nebo reprodukovaná. Klasický Hollywood. Pojmem klasický Hollywood se označuje období americké kinematografie zhruba od konce 20. let do pozdních 60. let.
Přičemž tento termín zahrnuje jednak specifický styl natáčení filmů a jednak specifický mód produkce, distribuce a uvádění filmů v americké kinematografii tohoto období. Klasický Hollywood je často označován jako „Zlatý věk Hollywoodu“ a specifické stylové prostředky, rozvinuté během této periody, se nazývají klasický hollywoodský styl. Zlatý věk[editovat | editovat zdroj] Zlatý věk Hollywoodu trval více než 30 let, od konce němé éry v americkém filmu na konci 20. let do pozdních 60. let. Klasická hollywoodská kinematografie byla velmi „žánrová“, většina hollywoodských filmů tohoto období se striktně držela určitého žánru, populární byly například westerny, nebo muzikály. 40. Letní filmová škola Uherské Hradiště 25. 7. - 2. 8. 2. Navzdory mnoha předpovědím o zániku, stejně jako revolučním změnám v technologiích poslední doby, Hollywood stále existuje, ale jeho historický vrchol pominul.
Vymezit časové hranice, které určují jeho Zlatý věk, není snadné. Pro někoho začíná již počátkem 20. let minulého století, kdy se americké filmové podnikání proměnilo v průmysl, jenž se svými filmy rozprostřel po světě v dominantním množství. A jak v Severní Americe začal nový věk konzumu, význam filmu rostl. Podle jiného názoru ho otevřel Jazzový zpěvák (Jazz Singer, 1927) jako údajně první zvukový a mluvený film. Také se uvádí rok 1930 coby začátek desetiletí, v němž zvuková revoluce v USA s konečnou platností vytlačila němý film.
Trvání Zlatého věku není jednoznačně ohraničené. Pojednat Zlatý věk Hollywoodu, kdy vznikly tisícovky filmů, jednou programovou sekcí o necelých dvaceti filmech je předem prohraný boj. Není země, v níž by kinematografie hrála tak důležitou roli ve veřejném životě jako v případě USA minulého století.