background preloader

Mediální práce

Facebook Twitter

Jako bych byl sám mrtvý. Bylo to krátce po vypuknutí války, když jsme s rodinou opouštěli Damašek. Pracoval jsem tam jako kadeřník, žili jsme v kurdské čtvrti Rukn al-Din. Situace tam ale pro nás byla stále nebezpečnější, a tak jsem raději odvezl ženu a děti do Kobani. Měli jsme tam kus půdy s olivovníky, kterou jsme obdělávali a neustále pendlovali mezi Kobani a Damaškem. Potom jsem rodinu nechal v Kobani a šel jsem dál až do Istanbulu pracovat v textilní továrně. Stát se uprchlíkem Každý den jsem pracoval dvanáct hodin a peníze posílal do Kobani. Abych ušetřil, spal jsem na stejném místě, kde jsem pracoval. Život v Kobani člověka zabíjí. Přijela s dětmi za mnou do Istanbulu. Žádost o to, abychom byli v jiné zemi přijati jako uprchlíci, jsme v Istanbulu a Ankaře podali už v listopadu 2011. Proto jsme se s rodinou rozhodli pro cestu po moři a odcestovali jsme do Izmiru. Přes moře do Evropy Nastoupili jsme na motorový člun.

Syřan podražený kameramankou bojoval za islamisty, tvrdí Kurdové. Usáma Abdul Mohsen, kterému před pár dny maďarská kameramanka podrazila nohy, se shledal se svým starším synem v Německu a přijal pracovní nabídku španělské fotbalové školy v Getafe (více zde). Jeho malý synek, kterého při incidentu v Maďarsku držel v náručí, pak před jedním ze zápasů Realu Madrid přišel na hrací plochu ruku v ruce se slavným fotbalistou Ronaldem. Pohádkový příběh však dostal povážlivé trhliny. Alespoň to tvrdí kurdské sdělovací prostředky. Podle kurdského serveru Ekurd Daily byl Mohsen v minulosti členem radikální fronty an-Nusrá, které je napojeno na teroristickou organizaci al-Káida (více o něm zde).

Kurdové Mohsena obviňují také z iniciování nepokojů v roce 2004 ve městě Kámišlí. Ve facebookové skupině This is Christian Syria se zároveň objevily informace, že Mohsen se ve svém profilu (dnes již zrušeném) chlubil snímkem, na kterém pózoval s vlajkou an-Nusry (snímek ze zrušeného profilu najdete zde). Mohsen zatím mlčí. Bez kontextu a bez zdrojů: Příběh muže, kterého nakopla kameramanka. Ten příběh před pár dny zaplavil sociální sítě. Prchajícího muže s dítětem v náručí nakopla maďarská kameramanka. Teď se ukázalo, že onen muž je údajně džihádista. Zprávy se chytil třeba web Reflex.cz, aniž by ovšem uvedl zdroj informace a její kontext.

Usáma Abdul Mohsen se před nějakou dobou stal symbolem všeho, co je na evropském přístupu k uprchlické krizi odpudivé. Jiná situace nastává v další části textu. Pomiňme fakt, že se považuje za součást webové etikety uvádět zdroj informace. To je kontext, který Reflex.cz zcela pomíjí a vytváří tak zkreslený obsah, který ve druhém plánu říká: “Nevadí, že si kopnete do uprchlíka, nakonec se stejně ukáže, že to je terorista.” “Nevadí mi mít různé, i diametrálně různé, názory na migrační tematiku. Kurdové: Muž, kterého kopla maďarská kameramanka, patřil k džihádistům napojeným na Al Káidu. Mohsen se stal symbolem nespravedlnosti Západu vůči syrským běžencům. A to díky videu, které zachytilo, jak Mohsenovi s malým synem v náručí podrazila nohy maďarská kameramanka. Mohsen utíkal před maďarskými policisty, kteří chtěli, aby se zaregistroval jako žadatel o azyl. To by pro Mohsena ale znamenalo, že by se už nemohl registrovat v Německu. Záběry vyvolaly vlnu soucitu, která nakonec bývalému fotbalovému trenérovi přinesla práci ve Španělsku a jeho synovi místo po boku Cristiana Ronalda před zápasem Realu Madrid.

Česká pozice | Informace pro svobodné lidi. U italského ostrova Lampedusa se ve čtvrtek 3. října převrhla loď s africkými uprchlíky – především z Eritreje – směřujícími z libyjské Misráty k břehům Itálie. Její ministr vnitra Angelino Alfano v pátek odpoledne o tragické nehodě prohlásil: „Zachránili jsme dosud více než 150 osob, 111 je mrtvých, ale bilance není konečná. Další desítky obětí zůstávají v potopeném vraku lodi. Ostrov Lampedusa by se měl stát laureátem Nobelovy ceny za mír. V prvních devíti měsících roku 2013 se touto cestou na malý středomořský ostrov dostalo patnáct tisíc afrických běženců, ale za cenu několik set mrtvých, kteří svou pouť na sever nepřežili.

Proč se však na ni nepodívat z odlišného úhlu – jako na osobní příběh člověka, který se jednoho dne v eritrejském hlavním městě Asmaře, „urbanistickém muzeu“ italského kolonialismu v letech 1900 až 1940, rozhodne hledat štěstí za hranicemi své země. První část putování Asmara je vzdálená od břehů libyjského Středozemního moře tři tisíce kilometrů. Pobyt v Libyi.